Poezie
Rok 2014
Beznaděj mísí se hrůzou…
Strachem rozšířené oddané oči. Hrdlo sevřené lítostí i studem. Neschopnost pomoci celému světu, co jako stroj, lhostejně se točí. A bývalému odsouzenci
Ráno je udiveně rozcuchané,
když sen za víčky ještě chutná sladkou únavou vtom zrychlujícím víru myšlenek jež na přelomu noci zrozen.Mlčenlivé společenství, zadumaně, pomalu střásá lehoučké vločky peříček nedávných polibků i objetí. Mistrné práce vizážistů i letmo přičísnuté vlasy co v časném chvatu neuberou krásy, naopak.V souboji ticha, zvuků, vůní a pachů, radostných nadějí a mnohdy lichých strachů, znovu a znovu… Oblaka z olova,
na hrudi vesmíru tíž. Po ránu štěkavě lapáš po dechu, v naději, že jaro už je zase blíž. Večer se obloha oděla do naděje nachu za chvíli však tma předala žezlo vlády opět strachu… A Bože, jsem tak unavený…nebo pouze líný? Slábne mi zrak, když kráčím noční ulicí, z temných zákoutí mě zdraví jen beztvaré stíny.
Když láska odchází,
tak jde vždy špatným směrem. Polykáš bolest jako v umírání, prázdnota s bouří v hlavě a zbytečnost dlaní… Rána hlubší než je nekonečno. Naděje topí se v beznaději. Samota neznámých začátků. S půlnocí zapíráš východ slunce. Vždyť i čas jde teď pozpátku…
Večerní zprávy,
krvavá hmota ze strojku na maso, co páchne beznadějí, neštěstím a zločinem. Jen bída z mince událostí, jež míjejí nás den co den. A kolovrátek kamer zlozvěstně dál přede: “Tak raduj se ze života
|
Rok 2013Zvonění budíku
ranní káva ve stoje v polovině useknutá zpráva vrznutí dveří pokoje. Šála z tabákového kouře a v autobusu lapáš po dechu. To pro podvědomost žití a vše pouze ve spěchu. “Modelky” v pomačkaných šatech končí noční šichtu v blednoucích neonech a ranního oparu kyselého dechu. Myšlenky podobny sgrafiti na oprýskaných zdech… Čekáš na štěstí a bojíš se uvěřit, že potkáš ho v tak podobných “všedních” dnech. Na maškarním plese potkal jsem bledého šlechtice.
Dobový šat, řeč i krok ladily spolu velice. Však pod škraboškou žhnoucí pohled, co vymykal se jaksi dnešní době. Pozvání na skleničku smutně odmítnul, za chvíli totiž musí být zpátky na hřbitově… Podzim uzrál,
barvy zbělely v samet. První noční sníh kraj změnil v dřevoryt. Užaslé ráno. Všemocná beznaděj se vlády zřekla. Tajemství adventní.Blankytné nebe v závějích jiskrných, pomíjivá křehkost, sluneční šíp. Oslněn okamžikem, jež vysokým tónem zní. Mrazivým.V hlubokém mlčení bdících stromů cítím najednou letokruhy v sobě a samota se svobodou rýmují se. Vlaštovky už se choulí
v partiturách mollových. Hedvábné chomáčky strniště zdobí a vítr od severu plaší listí v závějích okrových.Luka mlžný opar vydechují do matné rtuti rybníka. Slunce unaveně z posledních sil pozlacuje větve polonahé. Tušení krákoravého chóru, v poryvech, na pozadí dřevorytu. Jak ztráty a nálezy, Tušení barev černobílé fotografie Když lžeme sami sobě s falešným úsměvem A přitom s každou vteřinou Však je tak opojné Dva slepí se vedou za ruce Hra o život Den už jen doutná v červáncích nad obzorem,
co završují výheň barev žhnoucích a zvuky Života se zase probouzí jak příslib noci vlahé, jež roztržitě hladí v mírných poryvech.Vlnící se moře matně zlatavé vzdouvá se výdechem stále sálajícím a voní vlhce pronikavě, čerstvým chlebem.Prach polní cesty, pudru podoben, protéká kol bosých nohou a kovová modř oblohy je druhou stranou rámu Děje. Zas je tu ten konejšivě známý pocit, Svět rozplynul se náhle
ve snítce mateřídoušky.V polední výhni na parketu chladné hladiny vážky upíjí své taneční hodiny a v přestávkách se shlíží v blankytu.Bílé hradby v chuchvalcích strnuly na nebi. Ležíc na zádech, Do noci vlahé mihotá zář oken,
jak světla majáku, pár spěchajícím postavám, za nimiž vlaje závoj kouře, z tabáku.Chladivá vůně souběžně se míjejících životů zvolna nořena je do té noční tůně, co rozhřešení dává, na několik hodin…Údery věže kostelní, co jak dvojzubec k nebi ční, nenasytně z Času upíjí, když tušené se vlády chopí, na chvíli. Jak v říši Snů, Chmýří v rozespalých dlaních,
neděle velikonoční, kdy v hořkosladkém světle tančí slunce v krajkoví rozkvetlých jabloní za zpěvu chórů andělských. Iluze barev končí se západem,
s pocitem poslední jízdy kolotoče. Jen lehká záře nad městem. Zlatavý výdech velkoměsta.Tmavé obrysy a ebenové nebe. Požár luny v namodralé záři zebe.Opojná vůně kypré hlíny a oblak korun rozkvetlých jabloní. Rajský plyn – čas v narkóze, kdy náhle nemáš tělo, byť tě rosa bodá do dlaní. Rosa se třpytí v drahokamech
náhrdelníků sítí pavoučích, co lomí křehce jarní slunce v duhu a bělostné jiní něžně hladí…Jak pohádková krajina snů, jež snese pouze plachý pohled očí rozšířených s dechem zatajeným dlouze. Do kroku jen jemně šeptá
troud loňské trávy a slunce rozespalé ještě rozhořívá se v keři zlatého deště.Nepřátelské haldy jílu za cihelnou. Pohled v jiný svět, co byl milosrdným sněhem skryt. Tak krásně němě! Země vyvrhla svůj nekonečný sen, o Sieně… Dle zákona zpřetrhána pouta ledová,
kraj obléká se do naděje. Prameny, v temnotu těla země zaklety vytryskly. Probuzeny energií nesmírnou, jež oslavena jásajícím zpěvem všeho tvorstva v jasu slunce plaše hřejícího.Olovo děsivé šedi oživováno jen únavou a skřeky se zvolna mění v duhu. Oči až zabolí jasem a průzračností. Dech volnější je vůní a radosti vrátila se chuť. Vše staré odnáší rozbouřené bystřiny a děj se chvěje netrpělivostí. Déšť v ostré jehly proměněn,
náhle, v jediném okamžiku, kdy věčný řád zachvěl se v pochybách svého vzniku.Rašící výhonky zrazené mrazivým jasem, neznají tu variantu nicoty v široké paletě, co kreslí ledové květy v našich duších. Křehké vize čisté krásy, dobra, v krajinách nekonečně vzdálených, jež nejsou na světě…Naděje první umírá na oltáři časného slunovratu, ve kterém pomíjivost jiskrou věčnosti se stává… Ticho právě promlouvá zde řečí radostnou a ve vznešené té chvíli jsem součástí bezbřehé řeky, časem tekoucí… Je oslnění konce Právě nyní,
kdy už konec blíže, nežli začátek, pohlédnu v síle okamžiků dnešních, klíčovou dírkou dveří uzamčených, jen bázlivě a kradmo nazpátek a Čas propadá se úžinou hodin přesýpacích. Němý křik vnímán z grimasy.
Slunce nevychází a stále padá mince rub. Schoulen v zimničném třesu, s myslí pulzující.Nezvaný host z jiných světů, přípitek pohárem pelyňku a prázdný škleb.Štěstí vylhané pro křečovitost žití. Pláč v ústraní své malosti. Smrtelné záškuby v pavoučí síti, pouta zpřetrhaná a sny hynou v početí. Bezbřehá samota v úkloně pierota. Bolest, beznaděj a samota,
jak kočka mají životů.Pergamen tváří v nekonečných řadách, plátna starých mistrů a naděje je mincí nejcennější. Zde každý kován do Tvaru… S pomalou precizností.A najednou tu mezi vámi vládne Řád, neb rovni jste si v tomtéž. Za okny tepe jiný život. Budu si pamatovat
tu tvoji rozcuchanost, co ránem zavoněla do tmy, kdy v chvatu vracel se zas řád a v záři reflektorů blýskl v dlani pozdrav letmý… V ponurém masivu zdí klášterních
se kámen ustrnul a zavzlykal v krystalech solných.Šikmé paprsky slunce zapadajícího splétají korunu trnovou stínů náhrobků za kaplí.Svoboda lesů za oknem s mřížemi tíží dech i duši. Škleb přeludu v mihotání listí starých bříz a kroky neviditelné skřípají v písku… Však naděje Rozhovory ukončeny zoufalým závěrem, Nelítostně chladný stisk Času hluchoněmého. Alkohol zde čpí z každého slova
a svoboda je jata ponížením. Sám s kletbou nevyřčenou, co obruč malomyslnosti kolem srdce stahuje.Snad z Božích úradků, ne sám, já odvahu měl k pouti. S koleny odřenými od pokorných modliteb, kdy v temnotě strach nahání, padající hvězda. Neb sny a naděje už dlouho na úbytě mřou.Co ještě vykřičet mám, na skřipci vzpomínek v tom podivném panoptiku lidských osudů? Hluchoněmí!? Malověrní!? Osud chce bych o sad pečoval Má milá Vysočino, V tom každodenním běhu za obzor už neslyšíme zvony.
Svým bytím čas však neměří, leč oznámením vytvářejí jeho podstatu. Zpěv kovu volá generace celé k povinnosti, pokoře, radosti i smutku, kde znamením, ne kulisou je mnoha našich skutků.Vzduch prosycen je kadidlem a vibracemi, kde v pokoře vnímáš nekonečný Dar. Ten zvuk však novou dimenzí je události, jíž odstín vznešenosti dává.Zve, volá, křičí, zpívá a pláče. Však pokaždé on bije na poplach. I ve chvíli, kdy v poslední agónii, s přerývaným vzlykem srdce s živly splynou v harmonii. Vznešené přítmí baroka,
šepot a ve svitu svící bílá lilie pravdy voní opojně, kadidlem.Za dveřmi pádí štvaná všednost. Burácení varhan, rejstříky až v zádech mrazí. Bratrství, před okamžikem cizí! Oči rozzářené v rytmu se srdcem.Slovo Boží. Homílie. Zamyšlená pokora a požehnání. V bludišti benátských uliček
staletí v polostínu voní slaně… Teď v závějích sněhu tam myšlenky zaletí… Jak hejno holubů pod chrámem Sv. Marka… Víří a tleskají maně. Ojíněné stromy tonou v mlze.
Spící armáda, co čeká na povel jara. Obláčky dechu stoupají ke skryté duze a datel v dálce jamuje do rytmu srdce. Stal se tak maně spojencem v tom království naděje, kde zebou ruce. Zrychlený tep v samotě noci,
co právě v půli je se svou poutí. Prokřehlé můzy jen plaše ťukají na okno. Přeludy utkané z paprsků luny, S hlasy tak tichými, Jak má jen Tajemno…Za oknem vznášely se vločky A duší znělo blues. V noci se rozjasnilo… Na pravidelné lince pluje Velký vůz. Modravý příkrov ticho násobí A nad ním němě tančí vzpomínky. I ty vřavy bojí se a objeví se vzácně Na okně zazvoní pak Jak letící kamínky. Prach v matu tiše usedá
na průzračné dno poháru a v tikotu starých hodin houstne čas, neb dlouho jsem si s nikým nepřipil…Obluda spoutaná sílu zvolna nabírá, řetězy v rezu kol ní točené skřípou k prasknutí, když s křikem stále žádá si svůj díl.Plamínek svíce poryvy zhasínají ač den ještě nenastal. Oči pálí a vyprahlé rty pukají, když modlím se nad ránem, bych odehnal, obrysy přeludu vrávorajícího v bezbřehé temnotě mlžné za oknem. Život je stále stejný
pořád a je všude. Jen ty se nepozorovaně měníš a čekáš na něj… Kdy už bude!!!Jako sochař, jež bez dláta sní neustále o podobě svého Díla a s časem Vize sílí, odkvétá však k Činu síla. Já neměl tušení,
že píši velmi dlouhý dopis mrtvému příteli! Ta myšlenka mi duši obtáčí a plazí se ve mně jako had, co někdy chladně hrdlo sevře do sípotu, jindy zase bezedný má pohled, který uštkne snad.Pořád je času dosti a najednou, bez varování, nezbývá už vůbec žádný… V krajině dětství mého zase kvetou květy. Sněženky i bledule jsou stále na svém místě Cítím hladký tvar starobylé kliky v dlaních, Noc prohrává svůj souboj s ránem,
svítání. Kelímek s kávou zahřívá celé tělo, i duši na chvíli ochrání… Bergmanovské postavy i tváře opustily filmové plátno a zhmotnily se v tento svět. Siluety, zahalené dýmem laciných cigaret, překročily dávno rubikon. Už neví, co je shon… Nebylo a nebude – žijí teď.Beznaděj uklízečky… A v zaplivaném bufetu, zjevil se anděl, se zlatou svatozáří nad unavenýma očima. Plísňový bezdomovec sní svůj sen na mramorové podlaze. Vychrtlá těla, pod neonem Mc´Donalds proklínají úsvit … Spoře oděné ticho podvečera
a najednou rozjímání a splynutí dunivý rytmus vede nad hlubinu.Kam jste se poděli všichni tišší, pokorní?Rozšířené oči dychtí po hudbě sfér a přitom z křišťálu líně teče euthanásie. Smích. Stmívá se na dně sklenky, |
Rok 2012Sněhové květy ticho násobí
a krajina jen tepem srdce zvučí. Obrysy větví borových měkké šero podbarvuje.Melodie koled, dětský smích, hluboko v nitru rezonují. Opojně.První hvězda v kovové modři. Osvobozující posel spásy. Nedočkavost je v radost proměněna. Tajemství. Svíce na hrobech předků, Jak návrat z jiné dimenze, |
*
